Pyroman

6. února 2018 v 12:04 |  Mé "díla"
Znala jsem ho už dlouho. A také jsem už dlouho věděla, jakou neobyčejnou zálibu má v čemkoliv, co bylo tvořeno ohněm nebo výbuchy.
Miloval ty chvíle, kdy jako blesk pozpátku letěla k nebi rachejtle, která se v poslední chvíli roztříštila a vytvořila nádhernou a barevnou kytici.
Bohužel já ne. Nesnášela jsem cokoliv, co dělalo rány, ale na druhou stranu jsem také milovala ohňostroje, pokud jsem byla tam, kde to bylo zvukotěsné.
Vždycky říkal: "Nevím, čeho se bojíš. Není to nebezpečné a navíc je to jen tvořeno střelným prachem...".
Měl pravdu. Nebylo to nebezpečné, ale pro mě to bylo něco jako mučení za živa. Kdykoliv se někde ozvala nějaká rána, utíkala jsem se schovat do té doby, než někdo nepřišel mě uklidnit.
Jednou mi řekl: "Pojď, ukážu ti něco, čeho se nebudeš bát...", a tak jsem šla, protože jsem byla zvědavá, co to bude.
Přivedl mě k takovému kuželu, asi deset centimetrů vysokému, co ležel na zemi.
"Neboj...," uklidňoval mě, zatímco zapaloval kousek zeleného provázku...
Jakmile začal hořet, přiběhl ke mě a pravil mi, ať se dívám, a tak jsem ho poslechla.
Začalo to barevně praskat a prskat. Lekla jsem se, ale on mě chytil za ruku, abych nikam nešla a držel mě tak pevně, že by bylo těžké se vykroutit.
Barevné paprsky šlehaly asi dva metry vysoko a osvětlovaly černočernou tmu. Po chvíli upadly a všechno utichlo...
"To bylo krásné, co to bylo?" zeptala jsem se.
"Říká se tomu fontána. Nedělá rány...," odpověděl a pousmál se.
Od té chvíle jsme každý víkend pouštěli fontány, dokud zase nepřišel s nějakým nápadem.
"Koukej, to jsem vyrobil. Mělo by to dělat paprsky, a tak...," zamumlal a zapálil šňůru. Poodběhli jsme kousek dál a já čekala na tu podívanou. Ta ovšem nepřišla. Místo ní přišla rána, která mě vyděsila natolik, že jsem nebyla schopna se ani hnout.
"Vidíš? Ani to nebolelo...," uchichtl se. Měl pravdu, nic mi to neudělalo.
"Až příště budeš něco takového zkoušet, řekni mi to dopředu!!!" odvětila jsem naštvaně, když mi podával onen bouchací váleček.
"Chceš to zkusit?" zeptal se.
Já ani neodpověděla, zapálila provázek a hodila to co nejdál od sebe. Chvíli jsem čekala a pak přišla opět rána, ale to už jsem se nelekla.
Pamatuji si, že jednou mě vytáhl ven, aniž bych něco tušila, a někam odběhl. Když přiběhl, zavolal "koukej!!!" a ukázal na oblohu. Čekala jsem a pak uviděla syčící cosi, co letělo k obloze a když se to skoro dotýkalo nebes, roztříštilo se to a vytvořilo to, jakoby, zlatou palmu.
Celá vyděšená jsem se klepala, ale stále si přemítala ten nádherný okamžik, kdy se raketa dotkla nebes.
"Vidíš? Už se toho nebojíš...," řekl, když jsem celá vyděšená svírala kolena k sobě.
Chvíli trvalo, než mi došlo, co tím vymýšlí.
"Víš co? Pojďme odpálit jednu rachejtli!!!" zavolala jsem na něj a on po mě hodil jen nevěřícný pohled... Ale šli jsme. Věděla jsem, že to pro mě nebude snadné, ale trpělivě jsem čekala, až opět uslyším syčící zvuk.
A dočkala jsem se. Bylo to rychlé a o oblohu se to roztříštilo, jako spadené zrcadlo.
"Chtěl jsem tě naučit překonat strach a teď nevím, jestli jsem učinil dobře..." "Proč myslíš?" zeptala jsem se. "Protože teď budeš chtít pořád pouštět petardy a rachejtle, až mě to úplně zruinuje.... Víš, kolik stojí takový kompakt???" odpověděl a my se začali smát...
Někdy stojí za to překonat strach, protože jen pak můžete vidět něco nevídaného...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Líbila se ti povídka?

Ano 100% (1)
Ne 0% (0)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama