Minulost

6. února 2018 v 10:56 |  Úvod a o mně
Abych vám o sobě také něco pověděla... no... kde začít.
Nebudu sem vypisovat celý můj životopis. Napíšu sem pouze stručně a jasně to, co se mi dělo v minulosti, abyste mi mohli lépe porozumět.
Nechci žádnou lítost, ani slova, že bude líp (to zní jako slogan: Ano, bude líp). Nemusíte to ani číst. Tento článek bude jen čistě o tom, abych se z toho vypsala, protože tohle všechno o mě ví jen jediný člověk na zemi.
Tak přeji příjemné čtení, pokud to tedy příjemné čtení bude.

Začalo to dnem, kdy jsem se narodila, ale protože si z té doby nic nepamatuji, přeskočíme pár let až do léta, kdy to vše začalo.
Byly mi asi tři roky, nebo čtyři, kdy se máma s mým tátou rozvedla a vzala si svého přítele. Byl moc hodný, jezdil s námi na výlety a podnikal blbosti. Za pár let s ním máma čekala dítě.
O několik (přesně o devět) měsíců později se mi narodil bráška. Moc jsem si ho oblíbila.
Tehdy jsme se poprvé přestěhovali na vesnici a já nastoupila do první třídy. No, nebyla jsem moc oblíbená. Smáli se mi, že mluvím jinak, než oni (spisovněji) a dělali si ze mě srandu.
A někdy tehdy to začalo. Začali jsme mít dluhy. Velké dluhy. A mámin manžel začal pít. Vracel se domů opilý. To by nebylo ještě tak hrozné.
Zprvu to vypadalo, že to je jen tak, příležitostně, ale nakonec se ukázalo, že se jedná o něco víc, než jen oslavy.
Vracel se domů, pokoj zaplavil zápach alkoholu a začal se s mámou hádat. Křičeli po sobě, několikrát se poprali a on ji zmlátil.
Já jsem utěšovala bráchu, který plakal, mohl mu být tak rok, nebo dva.
Máma měla modřiny, jednou jsme utekli i z domu, aby jí znovu neublížil.
Jednou po ní hodil židli, podruhé, na velikonoce, shodil ze stolu beránka, jindy to bylo něco jiného.
To nebylo všechno. Jemu nestačilo, že jí bil. Psychicky jí vydíral, kontroloval, kdy a kam jde, s kým tam jde, projížděl jí mobil a sledoval jí.
Nevěděla jsem, že to je špatně. Byla jsem malá, myslela jsem si, že to je úplně normální.
K tátovi jsem jezdila každý druhý víkend, bývalo to tam fajn, ale vždycky mi bylo zakázané o něčem mluvit. Když se mě táta na něco zeptal, odpověděla jsem, že nevím, protože jsem si nepamatovala, jestli mi to máma zakázala říkat, nebo ne.
V té době jsem si našla první nejlepší kamarádku. Měla jsem ji nadevše ráda.
A také jsme si pořídili psa, Maxe. Byl to takový potrhlý labrador.
Po pár letech jsme se měli zase stěhovat, tentokrát zpět do města. Nechtělo se mi tam. Museli jsme prodat Maxe, vzdát se domečku se zahradou a přestěhovat se do velmi malého bytu.
Se svou nejlepší kamarádkou jsem se nestihla ani rozloučit. Celé dny jsem kvůli tomu probrečela. Naštěstí jsme si mohli psát přes facebook, to byla má jediná naděje. Ale jednoho dne se to zvrlo. Napsala mi, že jí štve, že nemáme doma wifi a že si s ní nemůžu psát. Pohádali jsme se tak moc, že řekla, že naše přítelství ruší. Celé měsíce a i několik let poté jsem kvůli tomuto břečela... Tak moc to bolelo...
Se stěhováním jsem přestoupila na jinou školu, kde jsem si našla nějaké ty kamarádky, ale stále tu byli lidé, kteří mě nesnášeli.
Doma se to změnilo. Nevlastní táta, jestli si dobře pamatuji, po příchodu z léčebny přestal pít, ale s mámou se hádal stále. Brácha už byl větší, ale na otázku proč se hádají jsem mu nedokázala odpovědět.
Z dosavadního bytu nás majitel vyhodil, protože jsme neplatili nájem, a tak jsme byli nuceni se opět přestěhovat a já přestoupit na jinou školu. To už jsem chodila do čtvrté třídy.
Tam se mi nelíbilo. Jen malá skupinka holek se se mnou bavila, ostatní o mně říkali, že jsem "posraná".
Nevlastní táta zase začal trochu pít. Křičel i na mě a máma se rozhodla s ním rozejít.
Opět jsme se přestěhovali, školu jsem však nezměnila.

Začala jsem chodit na tábor. Měla jsem tam pár kamarádek, ale starší děcka mi nadávali a opět se mi smáli, pro ně jsem byla prostě "rozmazlená".

Jenže máma neměla tolik peněz, a tak jednoho dne nás majitelka vyhodila a my se přestěhovali do bytu k babičce, kde to bylo velmi malé. Já s bráchou a mámou jsme spali na manželské posteli v místnosti, kde byl obývák a kuchyň dohromady. Nelíbilo se mi to.
Po tom, co se máma rozvedla s jejím manželem, změnila se. Pořád byla ve stresu, nervózní a křičela po nás. Stačila malá chyba a hned začala nadávat.
Jak šel čas, začala jsem na hnusné dětství zapomínat. Našla jsem si kamarády a dokonce si udobřila i vztahy na táboře, jenže pak přišla další rána. Změnila se nám třídní učitelka.
Ta, která teď nastoupila, mě neměla v lásce. Vlastně neměla v lásce nikoho. Křičela po nás a dělala si z nás srandu. Neobvyklé u ní nebylo ani to, že když někdo neměl věci, tak se ho začal vyptávat, jestli jejich rodiče nemají peníze na to, aby mu koupili pravítko. Když jsem měla test za pět, neobešlo se to bez poznámek " No, jak jinak, že. To by se musel stát zázrak, abys dostala jedničku."
Matematice jsem nerozuměla. Vůbec. A když jsem za ní přišla, zda by mi to nevysvětlila, tak mi odvětila, že to není o chápání, ale o naučení. Jindy, když jsem jen tak něco řekla, tak mi skočila do řeči a řekla, že si mám nechat ty svý "chytrosti".
Všechny ty vzpomínky se mi vrátily.

Přestěhovali jsme se do domu (i s babičkou). Daleko od města. Daleko od všeho. Do domu na kraji lesa. Školu jsem nezměnila, zbývaly mi už jen dva ročníky do dokončení základky. V tomto domě se mi líbilo (a líbí). Pořídili jsme si psa. Fenu Bernského salašnického psa a já si slíbila, že se jí nikdy nevzdám.
Ve škole to bylo zlo. Nesnášela jsem to tam, i když jsem si tam v této době našla dvě nejlepší kamarádky, se kterými jsem až do teď.
V matematice jsem se zhoršovala a zhoršovala. Máma na mě doma křičela, že jsem neschopná, že nic neumím, atd. A na vysvědčení to vyvrcholilo v to, že jsem dostala trojku. Myslela jsem, že to nepřežiju. Máma mě začala mlátit do hlavy, když jsem se schoulila do klubíčka, tak do mě začala kopat. Nechápala jsem to.
Tehdy jsme si ve městě pronajali byt, jen tak, na přepávání, abychom nemuseli pokaždé jezdit tak daleko. Byl to také malý byt. Jednopokojový. Spali jsme v místnosti dohromady s obývákem a kuchyní, mamka s bráchou spali na rozkládací sedačce a já na molitanu v rohu pokoje na zemi. Ale nevadilo mi to.
Ve škole jsem se zhoršovala. Z testů jsem měla pětky a učitelka se mi pořád vysmívala. Tehdy to začalo. Přestala jsem se soustředit. Nevnímala jsem. Doma na mě máma pořád křičela a ve škole po mě křičela učitelka. Jaký to mělo smysl? Začala jsem uvažovat nad sebevraždou, bylo toho prostě moc.
V pololetí našla má máma testy, které jsem před ní celou dobu schovávala. Opět mě zbila.
Změnila se. Hodně se změnila. Stačilo, abych jí třeba jen šlápla na nohu a hned po mě začala křičet. Kontrolovala mi věci, nejednou si pročítala mé zprávy. Dostala jsem z ní strach.
Blížily se přijímací zkoušky a tlak byl větší a větší a já se nemohla učit. Byla jsem pořád ve stresu, nemohla jsem se soustředit, byla jsem unavená. Ale i přes to jsem ty přijímačky nějak zvládla.
Na konci roku se to zvrtlo. Děcka začali šikanovat mého spolužáka. Zastávala jsem se ho ve třídní skupině na messengeru, když ho odtamtuď vyhodili, a přidala ho zpátky. Kdosi se mě zeptal, jestli mi záleží na naší třídě. Odpověděla jsem, že ne. Začaly mi chodit zprávy, že jsem ubohá, že chci jen pozornost, že jsem p*ča, že jsem rozeštvala třídu, atd... Tehdy jsem se pokusila o sebevraždu, ale probudila jsem se o několik hodin později na stejném místě. Byla jsem ráda, ale i zklamaná.
Do školy jsem stejně musela. Cítila jsem, jak se mi všechny jejich pohledy zarývají do zad, jak se ušklebují, když stojím kousek u nich, jak si o mně špitají. Dokonce si založili i skupinu, ve které mě pomlouvali a dělali si srandu s blaženým vědomím, že já o tom nevím. (Chachá! To jste nečekali, co?)
Naštěstí jsem to přežila a na konci deváté třídy se rozloučila jen s mými dvěma nejlepšími kamarádkami.
Nastoupila jsem do prváku na střední, kam jsem tak moc chtěla a teď je teď. Na pololetní vysvědčení jsem měla samé dobré známky, kromě matematiky, ze které jsem dostala pětku. Nevadí, třeba se zlepším.
Jak už to bývá a s čím jsem se už smířila, ani tady nejsem moc oblíbená a každý si ze mě jen utahuje. Už jen čtyři roky (možná pět, pokud propadnu)!!!

Kvůli špatné finanční situaci na nás měli jednou zaměřeno exekutoři. Nejednou mi máma vzala peníze z pokladničky a z peněženky, protože neměla na jízdenky. Vím jaké to je, když nejsou peníze a nemůžeme mít k večeři maso, nebo něco jiného než krupičnou kaši. Vím jaké to je, když jste zadlužení a každý měsíc ty půjčky musíte splácet, jenže nemáte na splácení a jste nuceni si znovu půjčit...

Blahopřeji, pokud jste dočetli až sem.
Co jsem si z toho všeho odnesla?
Um... Tak třeba nemám ráda objímání, nevěřím jen tak každému na potkání a jakmile někde slyším cinkat lahve, dostanu strach. A možná taky vědomí, že se mi ty stavy "nevnímání" jednou vrátí. Vždycky se vrací.

Děkuji každému, kdo to přečetl, pokud to vůbec někdo četl.
Tohle bylo ve stručnosti napsané, co jsem v minulosti zažila, abyste mě mohli lépe pochopit a nedivili se, proč nesnáším vodu (když jsem jako malá brečela, dali mi hlavu pod ledovou vodu. Ale není to tak, že bych se neumývala :D . Nesnáším třeba bazény, jezera nebo rybníky, ale ve vaně se v pohodě umyju. :)))

Tak. Konec dalšího článku. Snad vás to neodradí od těch dalších! ^^
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ruru Ruru | 6. února 2018 v 22:02 | Reagovat

Asi záleží na pozici rodiny, vychování a jednoduše štěstí na spolužáky.
Šikanu jsem prakticky nikdy nezažil (nic, čím bych se zabýval déle než několik hodin). Šikana jako taková je poměrně zajímavým tématem.
Kvůli výchově a šmejdkému charakteru jsem nikdy neměl zájem šikanovat slabší nebo podivíny. Ale šikanování "silných" je zábava! Když si člověk díky tomu, že šikanuje začne myslet, že je pánem světa a objeví se někdo kdo je větší zm*d, jenž si našel zábavu ve výzvách, zničí se vnitřně sám. (Řekl bych, že jde o to samé, ale je krásné mít šlechetnou výmluvu, že?) Hhh.
S domácím násilím moc zkušeností nemám... A osobně zrovna tohle téma nechápu, leč se jeví poměrně jednoduše.  

K finanční situaci... Vážně, ale vážně obdivuju lidi, kteří kvůli tomu nepadnou ke dnu a jsou "silní". *cough* Jsi moje hrdinka*cough* ^^
A o m-matematice se rozepisovat ani nebudu! (Ještě si všimne, že si nevážím čtyřek a hodí mi klacek pod nohy).

Normálně bych napsal "těším se na další myšlenky", ale je tu tolik článků, že nestíhám číst! :D

2 Klaudie Klaudie | Web | 6. února 2018 v 22:13 | Reagovat

Oh, děkuji ^^
Popravdě, buď rád, že s ničím takovým nemáš zkušenosti... Nepřála bych to ani nepříteli, natož pak příteli...
Jen tak, ani jsem nečekala, ale začalo mě to psaní blogu bavit, tak snad mě to neomrzí!
                                                              [:
  [1]:

3 Barbara Barbara | E-mail | Web | 15. února 2018 v 12:05 | Reagovat

Je mi tohe všechno líto, vše, co jsi napsala se dělo v mé rodině, já tohle vše nezažila a někdo ano...
Život je težký a někdy svině, říkám si, co dělám špatně? Vždyť se snažím být milá a ostatní mi to oplací, ale jak?

4 Anna Anna | 15. února 2018 v 15:42 | Reagovat

V tomhle všem je tolik bolesti... Nikdy jsem tohle nezažila, ale vím, že každý máme svůj 'shit life'. Jen ti chci říct, abys to nikdy nevzdávala, protože čím víc úsilí vložíš, tím víc se ti vrátí. Možná teď nemáš ještě možnost být sama za sebe a stát na vlastních nohách, ale za chvilku to přijde a proto bojuj, aby to bylo přesně tak jak chceš ty!

5 Matěj Matěj | 4. března 2018 v 13:02 | Reagovat

Tyjo.... Tak to si měla docela šílený život...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama