Návštěva Makedonie

6. února 2018 v 18:26 |  Záblesky minulosti

Den první


Po dlouhém přemlouvání táty, abychom o prázdninách vypadli z domu, jsem konečně dosáhla svého a společně jsme se shodli na Makedonii.
Abysme se tam neukousali nudou, vzali jsme s sebou jeho přítelkyni a kamaráda se synem, který mohl být tak o tři roky mladší jak já.

Vlakem jsme se dopravili do Bratislavy, odkud nám letělo letadlo do hlavního města Makedonie-Skopje.
Do pusy jsem si nacpala asi pět žvýkaček a nasadila sluchátka, protože z letadla jsem byla děsně nervózní. Letadlem jsem neletěla poprvé, ale po nějaké době.
Netrvalo dlouho a my jsme přistáli kousek od Skopje (ani jednou jsem se nepozvracela - yes!).

Nasedli jsme do autobusu a odjeli do města, kde se nám vyskytl první problém. Najít ulici, kde jsme měli zarezervované ubytování.
Zvláštní bylo, že nikdo z místních netušil, kde to může být. Poradili nám až nějací muži v kvádrech u jedné veliké budovi, které zavolali dva policisté (jak se později ukázalo, šlo o budovu parlamentu).

Po ubytování jsme se vydali do centra, najedli se kebabu a obdivovaly památky.
No, nemůžeme tomu říkat památky. Po silném zemětřesení byly veškeré památky zbořeny, a tak se obyvatelé rozhodli, že si postaví nové, lepší. A tak vznikly "nové památky" na každém kroku. Někdy to bylo až kýčoidní, ale přece krásné.

Na každém kroku vás zastavovali žebráci žadonějící o nějaký ten denár. Stejně tak jste potkávaly muslimy a jejich mešity, ze kterých se během dne ozývalo prapodivné volání k modlitbě.
Po krásné procházce jsme k večeru došli na veliké náměstí a narazili na sochu Alexandra Velikého, neboli jezdce na koni, jak mu říkají řekové.


Den druhý


Druhý den jsme vstali brzo z rána a vydali se na další cestu - k autobusovému nádraží. Ke snídani jsme měli známý burek, který mi moc nechutnal, ale alespoň zahnal šílený hlad.
Chvíli jsme se motali kolem cigánské čtvrti, odkud na nás ze staré a polorozpadlé chýše začala pokřikovat stará žena obklopena kočkami (přesně ta, jako ze Simpsonů!).

Stačilo přijít k parkovišti a už se k nám hrnuly davy lidí, kteří nám nabízeli odvoz. Vybrali jsme si to nejlevnější (jako správní Češi), nasedli do auta a jeli směr Ohrid.
Co mě na řízení velice překvapilo bylo to, že po celou dobu pobytu v Makedonii jsem neslyšela zatroubit ani jedno auto. A mají zvláštní styl předjíždění.
Přejížděli jsme přes nějaké kopce, před námi prudká zatáčka s plnou čárou, vpravo skála, vlevo sráz, Igor, tak se jmenoval náš taxikář, držel v ruce cigaretu a začal předjíždět. Všichni jsme zkameněli a modlili se, aby nás něco nesrazilo. A to nebylo poprvé.

Cestu jsme přežili bez zranění a po čtyřech hodinách konečně spatřili jezero, které Ohrid obklopovalo. Igor nám domluvil i ubytování, tuším, za padesát euro na týden pro všechny.

Po vybalení a převlečení jsme se opět vydali do města a bloudili nekonečnými ulicemi. Plánovali jsme, co podnikneme další den a já s Honzou, synem od strejdy, jsem se už nemohla dočkat.
Jen, co jsme přišli k jezeru, zůstali jsme ohromeni tou krásou. Ta voda byla tak čistá, jako když si napustíte vodu z vodovodního kohoutku!

Den třetí


Třetí den. Ráno jsme si sbalily batohy a vydali se ke břehům jezera. U přístavu nám začali nabízet nejrůznější plavby lodí. Zaplatili jsme jednomu moc milému pánovi za menší rybářskou loď a vydali se na moř…eh, jezero.
Z boku lodi jsme vystrčily nohy do vody a pozorovali ubíhající krajinu. Nad městem se tyčilo pohoří Galičica a před námi, někde v dálce, byla Albánie.

První zastávka byla u rybářského skanzenu. Tam se mi moc nelíbilo, ale možná to bylo dáno jen tím horkem.
Další zastávka byla u klášteru sv. Nauma. Bylo to tam nádherné. Starý klášter pocházející z roku 905 se tyčil na menším kopečku a byl z něj nádherný výhled. U kláštera se také dala pronajmout projížďka po prameni Černém Drinu, kterou jsme si také nesměli nechat ujít a plavbu si zaplatili. Překvapením nám bylo, když se nás muž, jež loď řídil, zeptal, odkud jsme a při zjištění, že jsme z Česka, začal zpívat píseň Jožin z bažin.
Voda tam byla krásná. Bylo vidět na dno a to i do pěti metrů hloubky.
Zůstali jsme tam chvíli na koupačku a nechali naše nohy okusovat malými rybičkami (takovými, které jsou ve výlohách v Praze na Václaváku).

Už bylo odpoledne, když jsme se vrátili za našim kapitánem lodi a vydali se na cestu zpět.
A tu se naskytl další problém. Zapomněla jsem si odskočit na záchod.
Chlapům se to lehce řekne, jsou na záď a je to, ale co my ubohé ženy?
Stále jsem si říkala, že to vydržím, ale když už jsem poskakovala a držela nohy křížem, rozhodla jsem se pro radikální řešení. Kýbl.
Ano, i takovýto zážitek se mi vryl do paměti a teď na to vzpomínám s humorem. Ale ve chvíli, kdy jsem byla na lodi, myslela jsem si, že umřu na prasknutí močového měchýře.


Den čtvrtý


Čtvrtý den jsem se probudila s abnormálně spálenými zády (později se ukázalo, že popáleniny druhého stupně), ale i přes to jjsme si pronajali auto za padesát euro a jeli na výlet. Přes pohoří Galičicu a nekonečné lesy, až k Prespanskému jezeru, které stéká podzemními prameny až do Ohridského jezera. Bylo zataženo a mrholilo, což byla celkem škoda, ale i tak to byl úžasný výlet. Stáli jsme v Makedonii, za jezerem byla Albánie a vedle nás Řecko. Takové rozcestí, dá se říct.
Od jezera jsme jeli k hranicím s Albánií a cestou prohledali starý a opuštěný hotel.
Hranice jsme projeli bez úhony a vjeli do Pogradce. Komunita tam byla úplně jiná. Nikdo nám nerozuměl, ani anglicky. Při vyslovení "pizza mix" na nás chlap za pokladnou koukal jako na debily. Ale zvládli jsme to. Po cestě kolem pobřeží, zpět do Makedonie, jsme pozorovali prodavače ryb, kteří prodávali endemické pstruhy, kteří jsou v Makedonii k prodeji zakázáni, v Albánii na to však všichni prdí.

Když jsme přejely hranice zpět do Makedonie, další zastávka byla ve městě Struga, kudy protéká řeka Černý Drin rovnou z Ohridského jezera. Tam jsme si dali pizzu a jeli zpátky do Ohridu.
K večeru jsme po celém městě sháněli lékárnu a něco, co by mi pomohlo na spálená záda. Ovšem, nerozuměli slovu "spálená záda", a tak jsem byla nucena si odhrnout tričko z ramene. Pohled lékárníka si pamatuju doteď. Okamžitě někam odběhl a přinesl mi na to nějakou mast, která sice nepomáhala od bolesti, ale rychle mi to zhojila.


Den pátý


Pátý den jsme strávili v Ohridu a navštěvovaly památky. Nejvíce se mi líbil amfiteátr z římského období. Krásná byla i Samuelova pevnost, ze které byl podobný výhled jako z kláštere sv. Nauma. Byli jsme se podívat i v kostele sv. Jovan Kaneo, který byl postaven na menším útesu.
Ve vodách u Ohridu bylo strašně moc hadů. Dosud jsme však nezjistili druh, ale bylo nepříjemné sledovat, jak se dvoumetrový had plazí vodou, občas vykoukne a pak rychle zmizí pod kameny.
Cestou jsme zavítali i mimo centrum a prohlédli si život mimo hlavní třídu.
Tento den byl super pro mé záda, odpočinula si a déšť, který nás po cestě zpět zastihl, mi je příjemně zchladil.


Den šestý


Šestý den jsme odjížděli zpět do Skopje. Zavolali jsme Igorovi a odjeli. Cesta probíhala vklidu, celou jsem prospala a zbytečně se nestresovala kvůli cigaretě a prudkých zatáčkách, za které nebylo vidět.
U Skopje jsme navštívili kaňon Matka. Ten mě moc nenadchl, přišlo mi to jako naše česká Macocha.
Sehnali jsme ubytování a šli si prohlédnout zbylé místa, kam jsme se první den estihli podívat.
Navštívili jsme mešitu při motlitbě, hippies kroužek, pevnost Kale a místní malý pivovar, o kterém na internetu nebylo ani zmínky, ale pivo chutnalo výborně!
Večer jsme šli pěšky až k našemu apartmá a spokojeně usnuli s vědomím, že zítra už budeme usínat stovky kilometrů daleko.


Den sedmý


Sedmý den jsme vstávali brzo a vyjeli s Igorem na největší trh ve Skopje. Honza si tam koupil boty, já nakoupila suvenýry a prohlédli jsme si věrné kopie značkového oblečení. Čas se nám ale krátil a my byli nuceni rychle nasednout do auta a jet na letiště. Ještě před tím jsme se však zastavili podívat na starý aquadukt, který stál uprostřed vojenského prostoru, ale za tu krásu tam jet stálo.
Odtamtud šlápl Igor na plyn a my plnou parou valili na letiště. Pět minut před odletem jsme se s taxikářem rozloučili a utíkali odevzdat letenky a ke kontrole. Už bychom seděli v letadle, ale tátovu přítelkyni zadrželi policisté a začali jí vybalovat kabelu. Letušky nás pobízely, abychom nastoupili, že pojede příštím letem, ale nmohli jsme jí tam nechat. Pět minut zpoždění. Deset minut zpoždění.
Pilot a letušky s námi nervózně přihlíželi, jak policisté prohledávají tašku. A konečně. Tátova přítelkyně popadla ještě otevřenou tašku a utíkala k nám, div jí z té tašky věci nepadali. Všichni, jako králící do klobouku, jsme naskákali do letadla a usedli do sedadel.

Po přistání v Bratislavě mě do uší uhodilo troubení aut. To bylo první, čeho jsem si všimla, že se změnilo. A také semafory. V Makedonii nebyly skoro žádné semafory. Mohli jste vstoupit do silnice bez obav, že vás srazí auto, protože všichni pečlivě přibrzdili a bez troubení vás nechali vklidu přejít.

No a večer jsem už ležela v posteli a oknem koukala na hvězdy které byly jediné, které se v cizině nezměnily.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama