Krvácející duše

7. února 2018 v 23:05 |  Myšlenky a úvahy
Občas si říkám, jak je možné, že tu pořád jsem?
Jak je možné, že pořád žiju, když má duše má tolik ran, že ještě nevykrvácela?

Nevím kolik z vás zná ten pocit, kdy nejste někým. Kdy přestáváte věřit tomu, že vaše srdce pro něco bije, že vaše plíce pro něco dýchají.
Každopádně já ten pocit znám. Cítíte, že nikam nepatříte, že jste nechtění. Vidíte, jak lidé kolem vás mhouří oči jen co projdete kolem a slyšíte, jak si povídají za vašimi zády.
Když vám někdo řekne, že vás nesnáší, tak i od toho největšiho nepřítele vás to dokáže ranit. A vaše duše opět krvácí. Jestliže vám už delší dobu někdo opakuje, že jste blbý, začnete pak uvažovat nad tím, že to tak skutečně je. Začnete mít pochyby. Pochyby nad sebou samým.
A všechny ty myšlenky, zda jste opravdu tak blbý, zda tady k něčemu jste, zda jste tu zbiteční, či ne, všechny tyto myšlenky vám nějakým způsobem ublíží.

Každé slovo, které vám kdo řekně, se na vás nějakým způsobem podepíše. Ať už jde o lichotku nebo ne. A čím více jsou ta slova zlá, tím více nám to ubližuje. A jak je možné, že když vám celý život někdo nadává, že stále existujete? Jak je možné, že jste pořád tady, když vaše duše, vaše srdce v jednom kuse krvácejí, plivou hektolitry krve a s vámi to nic nedělá?

A tak se pořád ptám, proč má duše stále krvácí,
ptám se, ač stále nemám odpověď.
Avšak co by to bylo za svět, ve kterém by na všechno odpověď byla?
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Mája Mája | Web | 7. února 2018 v 23:53 | Reagovat

Amen, super pravdivý článek!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama