Já a má fóbie

9. února 2018 v 23:52 |  Úvod a o mně
Někdo má fóbii z pavouků, jiný z hadů, někdo z lidí... a já z doktorů.
Nemohla jsem mít třeba fóbii z roušek, nebo jen injekčních stříkaček, ne. Já musela zrovna z doktorů.
Začalo to, když jsem byla malá, tenkrát jsem poprvé omdlela.
Šla jsem k zubaři. (právě mi při tomto vyslovení naskočila husí kůže)
Byla jsem nervózní, bylo mi asi sedm. Zpoza dvou nejpřednějších spodních zubů mi rostly ty další, jenže ty mléčné ne a ne vypadnout. A tak zubařka řekla, že mi je vytrhne.
"Bude to jen taková včelička" je ta nejhorší věta, kterou mě může s medicínou vystudovaný člověk uklidňovat jak chce, ale stejně to na mě nebude působit.
Vzala ty kleště, co se tak moc leskly ve slunečním světla, napatlala mi dáseň nějakou jahodovou mastí (byla moc dobrá) a uchopila ty dva zuby zároveň.
Jo. Ona mi ty dva zuby prostě vytrhla dohromady, abych netrpěla, samozřejmě, že.
No, tak jsem si vykloktala a takový ty děsný chujoviny, co se dělají po vytrhnutí zubu.
Zvláštní bylo, že mě to nebolelo. Byl to divný pocit. Jako že vám něco chybí.
Mamka ještě něco se zubařkou řešila a pamatuji si, že jsem přišla k mamce s otázkou, kdy už půjdeme, načež mi mamka odpověděla, že ještě tady něco dořeší.
Pak si nic nepamatuji.
A pak zase jo. Probudila jsem se na lehátku, načež se nademnou všichni skláněli se slovy "už se probouzí". Omdlela jsem. Od této chvíle má fóbie začala.

Od tohoto zážitku nastala dlouhá řada problémů. U doktorů jsem chytala hysteráky, nedej bože, aby do mě chtěli něco píchat, to mě vždy držely tři sestřičky a doktor/ka mě vrážela jehlu do ramene. Poté se mi vždy udělaly mžitky před očima a několikrát jsem i omdlela.
Jenže to se od dětí očekává, ale co skoro sedmnáctiletá holka?
Když mě bolí v krku, mám škaredý kašel, nebo něco jiného, narvu se práškama, abych za nimi nemusela jít. A když už je fakt zle, tak se na to týden dopředu psychicky připravuji, co řeknu, kam si stoupnu, jaké budu mít výmluvy, kdyby šlo do tuhého.
A onen osudný den je mi od rána blbě víc, než s čím tam jdu a jsem nervózní.

To mě takhle v říjnu odebíraly krev. Řekla jsem, že to není nutné, že jsem zajisté zdravá a nemusejí mi ji brát. Sestřička furt ne, že je to nutné, atd... Zrychlil se mi dech, začala jsem se klepat. No, tak tam pak teda tu jehlu zarazila, mě se zamotala hlava, řekla, že už to je dobrý, já se zvedla a bum. Nic si nepamatuji.
O deset minut později jsem se vzbudila na lehátku, máma mi přinesla coca-colu a jeli jsme domů.

U normálních doktorů je to horší. Tam chodím tak dvakrát, třikrát do roka (klep, klep, klep). U zubařů pohoda, tam jsem nebyla už skoro deset let a ani tam jít nehodlám. Brrrrr.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama