24. 2. 2018

24. února 2018 v 12:41 |  Něco jako deník
Z psychiatrie jsem na víkend doma.
Konečně.
Jenže mi to neprospělo.
Naopak.

V nemocnici jsem si našla jednu fajn kamarádku. Dovoluji si nazvat ji Fetka.
Byla to taková její přezdívka, říkala jsem jí tak.
Spřátelili jsme se rychle, a protože nám oboum osud moc nepřál, navzájem jsme si pomáhali a podporovali se.
Jenže ne na dlouho.
Byla přeložena.
Ve čtvrtek ji odvezli do jiné léčebny.
Na dva až tři měsíce.
Byla v pohodě. Zdravá, nic jí nebylo.
UŽ jí nic nebylo.
A přece ji museli dát pryč.
Brečela jsem.
Tak moc jsem brečela.
Nechápala jsem, proč to udělali.
Ještě včera tu má Fetka byla a najednou je pryč.
Byla jsem z toho moc smutná.
Slíbila jsem jí, že jí každý večer budu volat.
Každý večer.
A hned ten první den jsem tam volala.
Sestřička mi řekla, že pokud nejsem z rodiny, nemohu s ní mluvit.
Brečela jsem.
Byla jsem v háji.
A včera jsem zkoušela volat znovu.
Dovolala jsem se.
Zněla smutně, bylo mi to líto, ale říkala, že je v pohodě.
Tak moc bych ji chtěla jet navštívit...

Nevím, co sem psát.
Nevím, co se se mnou děje.
Jsem zmatena a ještě dlouho budu.
Zatím se mějte...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama