Dovolená se špatnou vzpomínkou

12. června 2018 v 11:22 |  Záblesky minulosti
Bylo mi asi sedm. Jeli jsme s taťkou do Tunisu a já se tam moc těšila. Letěla jsem letadlem a kreslila na blicí pytlík návod jak do něj zvracet.
Bylo tam plno Čechů, udělala jsem si mezi nimi i pár kamarádů, dětí zhruba stejně starých jako já.
Byl mezi nimi i jeden kluk. Byl z nás nejstarší.
Jednou mě vylákal na zahradu hotelu. Že prý mi potřebuje něco ukázat. Tak jsem nevědomky šla. Zavedl mě k jedné staré almaře. Sundal si kalhoty a chtěl, abych mu vykouřila. Nechtěla jsem, ale on řekl, že to jinak řekne tátovi. Nevěděla jsem, že to, co je špatně, dělá on, ne já. Jenom jsem se ho dotkla, srdce mi bušelo. Utekla jsem. Utekla jsem a s tím klukem se už nikdy neviděla.
Sice krátký zážitek, ale vcelku mě poznamenal. Není to však tak strašné, jako příběhy mých kamarádů.
 

O jednom človíčku

11. června 2018 v 20:53 |  Všechno možné
Díky tomuto blogu jsem poznala jednoho člověka. Znám jej, i neznám. Nazvu jej... třeba Tenal.
Hodně mi pomohl. Ani on sám neví jak, a bude tak skromný, že bude klidně říkat, že mi nepomohl.
Možná si myslí, že mi může ublížit, že to pak bude jeho chyba. Ale ne. Ať je jaký chce, pořád to bude on. A byla má chyba se s ním skamarádit.
Má podobné problémy jako já. Ano, dovoluji si to tak říct. Tak strašně ráda bych mu pomohla, ale nevím jak. Ani on sám neví. A myslí si, že mu nepomůže nikdo. A i když si to někdy myslím taky, je to lež. Ty, Tenale, ty jsi silnější, než kdokoliv jiný a vždycky tu bude naděje.
Právě teď pravděpodobně spí. Tiše, ať ho nevzbudíš z jeho říše snů. Dlouho nespal, proto jsem ráda, že odpočívá v pokoji. Ve SVÉM pokoji.
Až si to budeš číst, Tenale, dobře si přečti tato slova. Ty to zvládneš, dokážeš to. Věřím ti. A ne jenom já. Někteří z těch, které znáš, ti věří. A byla by škoda je všechny zklamat, nemyslíš?
Ač jsi někdy protivný, nevadí mi to. Ale když jsi protivný že smutku, tak mi to sakra vadí, protože já nevím jak ti pomoci a marně hledám nějakou odpověď, protože ani já si nedokážu pomoci.
Nepřestávej hledět vpřed. Tvůj špatný stav brzo odezní a bude zase klid. Nesmíš jej nechat plavat v Coca Cole a v počítačových hrách. Dej hlavu vzhůru, z okna, pohleď na nebe, na mraky, na hvězdy, na slunce, je-li den. Přemýšlej o tom, co bude, přemýšlej o tom, proč vlaštovky létají před deštěm nízko, proč svítí hvězdy, nebo proč měl Hitler jenom jedno varle. Najdi si vlastní cestu, jak přejít tento stav. A já vím, že to dokážeš.
Možná jsi teď mrknul jedním okem, nebo ses přetočil na druhý bok. Nevím, co teď děláš. Ale jedno vím. Jednoho dne se znovu probudíš a slunce bude jasné jako Polárka. A ty budeš mít chuť do práce a do dalšího rána.

Jednou vše ustane.

11.6.2018

11. června 2018 v 20:33 |  Něco jako deník
Zdravím, snad jediný človíčku, který to čteš. Za dobu, co jsem sem nepsala, se toho hodně událo. Po mém pokusu letět jako pták jsem skončila na psychiatrii. Nebudu vám psát, jaké to byly strašné dva měsíce. Napíšu jen to, že se k nám chovali jako ke zvířatům. K věcem, které skončí na skládce. Tak. Teď se budu snažit být více aktivní. Toť k mému kratičkému článku.
Hezký zbytek dne.
 


24. 2. 2018

24. února 2018 v 12:41 |  Něco jako deník
Z psychiatrie jsem na víkend doma.
Konečně.
Jenže mi to neprospělo.
Naopak.

V nemocnici jsem si našla jednu fajn kamarádku. Dovoluji si nazvat ji Fetka.
Byla to taková její přezdívka, říkala jsem jí tak.
Spřátelili jsme se rychle, a protože nám oboum osud moc nepřál, navzájem jsme si pomáhali a podporovali se.
Jenže ne na dlouho.
Byla přeložena.
Ve čtvrtek ji odvezli do jiné léčebny.
Na dva až tři měsíce.
Byla v pohodě. Zdravá, nic jí nebylo.
UŽ jí nic nebylo.
A přece ji museli dát pryč.
Brečela jsem.
Tak moc jsem brečela.
Nechápala jsem, proč to udělali.
Ještě včera tu má Fetka byla a najednou je pryč.
Byla jsem z toho moc smutná.
Slíbila jsem jí, že jí každý večer budu volat.
Každý večer.
A hned ten první den jsem tam volala.
Sestřička mi řekla, že pokud nejsem z rodiny, nemohu s ní mluvit.
Brečela jsem.
Byla jsem v háji.
A včera jsem zkoušela volat znovu.
Dovolala jsem se.
Zněla smutně, bylo mi to líto, ale říkala, že je v pohodě.
Tak moc bych ji chtěla jet navštívit...

Nevím, co sem psát.
Nevím, co se se mnou děje.
Jsem zmatena a ještě dlouho budu.
Zatím se mějte...

Mládí

24. února 2018 v 12:35 |  Myšlenky a úvahy
Mládí.
Co je to mládí?
Jsou to vzpomínky z doby, kdy nám bylo méně než třicet?
Je to období holek, kluků, alkoholu a a nekonečných party?
Pro každého to má zcela jiný význam, ale i přes to pro všechny stejný.
Je to něco, co jsme zažili.

Celkem paradox, když o "mládí" píše skoro sedmnáctiletá holka. Mé mládí tu stále je. A svým způsobem vždy bude. Protože není mládí to, co je mladé, ale to, co cítíme, že mladé je.
Můžete vidět osmdesátiletou ženu, co s holí se belhá po chodníku, ale uvnitř, tam, kam nevidíme, je stále ta mladá holka, která sedí u školního zábradlí a pozoruje svého vysněného chlapce.
Můžete vidět opilého pubertálního mladíka, co se opírá a tyč v tramvaji, a říkat si, že je tak mladý a přece si ničí alkoholem život, ale uvnitř něj může řádit bouře, uprostřed které sedí starec s holí a jen stěží dokáže překonat veškeré vlny v oceánu.
Nevím, zda jste to ode mě pochopili, protože mé vysvětlovací schopnosti jsou asi na úrovni "méně osmdesát čtyři", jinak si to nedovedu vysvětlit.

Mládí je to, co víme, že tu je, ale nevidíme jej, nýbrž cítíme.
Všichni jsou mladí, všichni mladými byli a všichni mladými budou. Je to nekonečný příběh, který se odehrává každý den, hodinu, minutu a sekundu.

...Protože včera jsme byli mladí...

17. 2. 2018

17. února 2018 v 11:23 |  Něco jako deník
Přemýšlím, že jsem sem dlouho nepsala.
Ale, co bych vám měla říct?

Na psychině se toho moc nedá dělat.
Chodíte tu v týdnu do školy,
do různých dílen, vyrábíte, atd.
Každé ráno k vám chodí doktoři a ptají se, jak vám je.
Musíte jednou týdně docházet k psychologovi.
Každý večer a ráno berete léky.
Mobil máte v týdnu od tří hodin odpoledne.
V oknech jsou mříže.
Na záchodě se nejde zamknout.
Prohlíží vám věci.
A nejen věci, mnohdy i ruce, což u mě to je furt stejný.
A když je chřipková epidemie, tak je zákaz návštěv.
Což je třeba dnes.
Jenže venku prší a měla přijít máma.
Já mám vycházky, což o to, ale přece jen tam prší.
Takže se asi schováme pod strom nebo co.

Neříkám, že by to tu bylo tak špatný.
Sestry jsou moc milé, stejně tak i doktorky.
Najdete si tu lidi, kteří jsou fajn.
5x denně vás krmí.
A dokonce nám někdy udělají i kakao.

Jsem tu od úterý, kdyby to někdo nevěděl.
Čtyři dny.
První mě přivezla sanitka, jak už jsem psala v minulém článku.
Nebylo to moc příjemné.
Dva dny jsem strávila na oddělení pro dospělé.
Byla to sranda.
Nějaké paní "přišli do pokoje spolužáci".
Jiný pán mě nutil jíst buchty, ve kterých marmeláda
"vypadá to jako krev, ale není to krev".
A nějaká žena odmítala jíst maso, "protože je středa".

Ale tak či tak mi je pořád mizerně.
Snad někdy brzy u dalšího článku.

13. 2. 2018

14. února 2018 v 18:19 |  Něco jako deník
Sedím na posteli a koukám do zdi jako tupý varan.
Proč jsem to neudělala?
Proč jen na chvíli zaváhala?

Aneb jsem v nemocnici.
Můj první zážitek jízdy sanitkou.
Koukala jsem se, jak se všichni lidé dívali a přemýšleli:
"Páni, koho asi vezou? Co se mu stalo? Snad bude v pořádku...".

Jak ve vězení se vás tu ptají "Za co tu jsi"
a vy jen dál tupě hledíte do zdi a nevnímáte je.
Možná že jste neměli zavázat.
Možná, že jste to měli dokončit.

Jsem jako varan.
Chladnokrevná bestie, co tupě hledí do zdi.

Energie

12. února 2018 v 23:46 |  Myšlenky a úvahy
Každý říká:
"No tak, chce to trochu energie!"
Ale co když ten člověk už žádnou nemá?

Energie je všude kolem nás. Můžeme ji brát z fyzikálního hlediska, ale fyzika mi nikdy nešla, a tak se půjdeme trochu zamyslet.
Kde v nás vzniká energie? Uvnitř? V srdci?
Jak energii spotřebováváme? Prací? Myšlením?

Každý má na to jiný pohled. A tohle je ten můj.
Každý člověk má v sobě energii a vůli žít. Jen při velmi těžkých situacích a ojedinělých případech toto vše upadá v zapomnění a my jsme bezmocní. Už nemáme tu energii, co kdysi, jakoby nám někdo vytáhl baterky.

Lidé s energií si toho neváží. Chodí do práce, kterou nesnáší a tráví tam více jak deset hodin denně. Pracují a pracují, přijdou domů a dělají věci do práce a jdou spát. Takto spotřebovávají energii.
Jiní lidé ji využívají naplno. Chodí na výlety, přes týden do práce, která je sice nebaví, ale nenechají ze sebe dělat vola, užívají si života. Jsou šťastní.
A pak jsou tu lidé, kteří využívají víc než dost. Jsou to především mladí lidé, kteří jsou přes den ve škole, popř. již v práci, a večer chodí na kalby a do nejrůznějších klubů. Tančí tam a pijou, baví se. A když jim energie dojde, doplní si ji extází, aby mohli pokračovat.
Jenže pak je tu ta poslední skupina. Většinou se týká nemocných lidí. Nemají sílu pokračovat. Ať už v životě nebo běžném dni. Vysiluje je to. I přes to, že mají dostatek energie, necítí se tak, protože na povrch jejich mysli vypluly strasti, problémy, či nemoc, a nějaká energie šla stranou, daleko do tmavého rohu.

Možná se vám zdá, že je můj popis přehnaný, ale věřte mi, znám spoustu takových lidí.
Znám člověka, který všechnu svou energii spotřebuje v práci, kde nemá pomalu ani čas si dojít nakoupit záchod, jen proto, aby v létě o prázdninách mohl jet s námi na tři týdny na tábor.
Znám člověka, který má spoustu energie, a to i tehdy, kdy byste to nejméně očekávali. Chodí do práce, která ho baví, a i přes to, že tahá obrovské klády a řeže motorovou pilou větve stromů, tak přijde domů a jde něco kutit.
Znám člověka, kterému je úplně jedno, jestli má nebo nemá energii. Chodí do školy, večer na diskotéky, v noci nespí. Ptáte se, jak to řeší? Drogami a energy drinky.
A znám i člověka, který byl na tom tak špatně, že to, že má nějakou energii, jej vůbec nezajímalo. Bylo mu to fuk, raději se snažil vyřešit ty problémy, které stejně nevyřešil. Ale už se vzpamatoval, naštěstí, a vyhrabal tu energii z tmavého rohu, kde byla zasypána nekonečnem myšlenek.

Inu, energii má každý svou. Každý si s ní naloží tak, jak chce.
Ani nevím, zda toto téma odpovídá tématu týdne, ale to je fuk. Zamýšlela jsem se, a tak to má být, ne?

Sebelítost a další píčoviny

12. února 2018 v 19:28 |  Myšlenky a úvahy
Je mi prázdno.
Tak prázdno, jak mi bylo jenom jednou v životě.
Obvykle totiž vím, že dýchám, i když to necítím. Obvykle totiž vím, že to není řešení. Obvykle mám víru a sílu bojovat.
Nyní ne.
Srdce mi buší, nejraději by vyskočilo z hrudi a utíkalo si po svých. Strach je to jediné, čemu dovolím mě obejmout. Strach, nervozita a stres.
Nechci to znovu zažít.

Kolikrát jsem se ptala, jak pomoci, ale je to těžší, než si myslíte. Musíte přemýšlet nad okolnostmi, kterým budete muset čelit, slzami, které probrečíte, lidmi, které zklamete a celý zbytek života se na ně budete muset dívat, jak se na vás dívají skrze prsty, protože vy jste ten špatný. Musíte se zamyslet nad tím, že i kdybyste si řekli o pomoc, potrvá věčnost, než se to začne řešit. Taky by to museli vědět vaši příbuzní, jenže to není tak snadné, jak se zdá, protože to mám s rodinnými vztahy ještě těžší než s normálními.

Jako skleněná láhev pohozená v rohu opuštěného pokoje, rozbitá a nenáviděná, tak se cítím. Lidé, kteří tu projdou, pokud sem vůbec někdo chodí, tak říkají: "Oh, to je ale ošklivá láhev! Podívej, jak je špinavá! Nesahejte na ni, pořežete se!".

Faktem je, že tu poslední větu před čárkou nejsem schopna udělat. Nejspíše si navléknu křídla a poletím. Anebo si zahraji na Sněhurku, vždycky jsem chtěla být princeznou.

Říkáte si, že jsem blbá, že takhle přemýšlím. Myslete si co chcete. Ráda bych vám to vysvětlila, ale vysvětlovat neumím a stejně byste to nepochopili...

Celý život jsem se snažila být tou lepší, tou hodnější, poslušnější, oblíbenější, krásnější, snažila jsem se být dobrou dcerou.
Opak.
Pokud věřím v reinkarnaci, řekla bych, že jsem musela být v minulosti​ někým hodně špatným, že takhle trpím. Někým, koho celý svět nenáviděl. Někým, kdo všem nehorázně ublížil...
Ale pokud bych věřila v reinkarnaci, musela bych taky přijmout fakt, že se znovu narodím na tento svět. A budu tu do té doby, než si neuvědomím své špatné činy a neodpracuji to dobrými skutky.
Proto se snažím v reinkarnaci nevěřit. Jsem srab, pako, které nikdy nikomu nevěřilo, slaboch, který by nezvládl těm problémům čelit i nadále.

Možná, že jsem byla příliš slepá k celému světu. Možná, že je více barevný, než si myslíme. Ale to je jen větší důvod to udělat.
Jak jsem mohla být tak hloupá a neotevřít oči?

Prosím, nenadávejte mi. Už spousta lidí to udělala, já se snažila bránit, ale neuspěla jsem. Tak alespoň jednou za život mi dejte tu možnost.

Buď anděl, nebo Sněhurka. Nic víc.
Tak se zítra dívejte na Novu. Třeba tam budu.

Láska?

11. února 2018 v 21:49 |  Myšlenky a úvahy
Ptám se, zda je mi někdy vůbec souzeno cítit něco, jako lásku,
o které všichni tak vroucně mluví a já pořád nechápu, kde se ta mrcha bere...

Lásku? Tu u mě nehledejte.
Ne že bych nechtěla někoho milovat, právě naopak. Jenže je tu onen háček... neumím to.

Každý měl jako malý nějaké lásky. Ve školce, v první třídě... Jo, i já jednu měla. Zřejmě první a poslední. Ve školce. Byla jsem malá, ani nevěděla, co cítím, už si na to ani nepamatuji. A pokud mezi námi nebyla láska, tak by se náš vztah dal definovat (teď již ve vyspělejším pojmu) jako kamarádi s výhodami, i když tenkrát mi ty výhody byly někde a já nad nimi ohrnovala nos.

Už od malička znám jednoho kluka. Je moc fajn, je milý, vtipný... Mám ho ráda. Miluji jej. Jenže... nikdy jsem mu to nedokázala říct... neumím to...
Vždycky jsme si hráli spolu, na ostatní jsme kašlali a když jsme vyrostli, tak jsme spolu chodili na procházky, do města, psali jsme si... A já vždycky věděla, že pokud je někdo, koho jsem kdy milovala, pak je to on.
Doteď jej miluji, jenže je tu jeden háček... nikdy nemůžeme být spolu.
Už odmala miloval hookej. Chodila jsem na zápasy a fandila mu. A před rokem dostal nabídku od Švýcarského klubu. Přijal ji, a tak odcestoval.
Celé dny jsem probrečela, že je pryč. Celé dny jsem si vyčítala, jak moc jsem byla hloupá a neřekla mu to.
Už více jak půl roku jsem jej neviděla, ale stále k němu cítím to, co vždy.

Vždy, když se našel někdo, komu bych se líbila, odmítla jsem jej. Ne, že bych ho nechtěla, že by se mi nelíbil, ale ze strachu. Bojím se, aniž bych věděla čeho. Ten strach je tak silný, že nejsem schopna jemu čelit.
A když se našel někdo, kdo by se líbil mě, tak byl buď obsazený, anebo mě odmítl.

Dnešní holky už pomalu ve třinácti letech šu*aly a měly nejméně deset kluků... Já ne.
Je mi sedmnáct a za celý svůj život jsem měla jen jednoho kluka - ve školce. Neříkám, že mi to vadí, jen... mi je to líto a zároveň mám radost. Dá se to takhle definovat?

No, to je jedno, stejně, kdo by chtěl holku, jako jsem já...

Kam dál