17. 2. 2018

Sobota v 11:23 |  Něco jako deník
Přemýšlím, že jsem sem dlouho nepsala.
Ale, co bych vám měla říct?

Na psychině se toho moc nedá dělat.
Chodíte tu v týdnu do školy,
do různých dílen, vyrábíte, atd.
Každé ráno k vám chodí doktoři a ptají se, jak vám je.
Musíte jednou týdně docházet k psychologovi.
Každý večer a ráno berete léky.
Mobil máte v týdnu od tří hodin odpoledne.
V oknech jsou mříže.
Na záchodě se nejde zamknout.
Prohlíží vám věci.
A nejen věci, mnohdy i ruce, což u mě to je furt stejný.
A když je chřipková epidemie, tak je zákaz návštěv.
Což je třeba dnes.
Jenže venku prší a měla přijít máma.
Já mám vycházky, což o to, ale přece jen tam prší.
Takže se asi schováme pod strom nebo co.

Neříkám, že by to tu bylo tak špatný.
Sestry jsou moc milé, stejně tak i doktorky.
Najdete si tu lidi, kteří jsou fajn.
5x denně vás krmí.
A dokonce nám někdy udělají i kakao.

Jsem tu od úterý, kdyby to někdo nevěděl.
Čtyři dny.
První mě přivezla sanitka, jak už jsem psala v minulém článku.
Nebylo to moc příjemné.
Dva dny jsem strávila na oddělení pro dospělé.
Byla to sranda.
Nějaké paní "přišli do pokoje spolužáci".
Jiný pán mě nutil jíst buchty, ve kterých marmeláda
"vypadá to jako krev, ale není to krev".
A nějaká žena odmítala jíst maso, "protože je středa".

Ale tak či tak mi je pořád mizerně.
Snad někdy brzy u dalšího článku.
 

13. 2. 2018

Středa v 18:19 |  Něco jako deník
Sedím na posteli a koukám do zdi jako tupý varan.
Proč jsem to neudělala?
Proč jen na chvíli zaváhala?

Aneb jsem v nemocnici.
Můj první zážitek jízdy sanitkou.
Koukala jsem se, jak se všichni lidé dívali a přemýšleli:
"Páni, koho asi vezou? Co se mu stalo? Snad bude v pořádku...".

Jak ve vězení se vás tu ptají "Za co tu jsi"
a vy jen dál tupě hledíte do zdi a nevnímáte je.
Možná že jste neměli zavázat.
Možná, že jste to měli dokončit.

Jsem jako varan.
Chladnokrevná bestie, co tupě hledí do zdi.

Energie

12. února 2018 v 23:46 |  Myšlenky a úvahy
Každý říká:
"No tak, chce to trochu energie!"
Ale co když ten člověk už žádnou nemá?

Energie je všude kolem nás. Můžeme ji brát z fyzikálního hlediska, ale fyzika mi nikdy nešla, a tak se půjdeme trochu zamyslet.
Kde v nás vzniká energie? Uvnitř? V srdci?
Jak energii spotřebováváme? Prací? Myšlením?

Každý má na to jiný pohled. A tohle je ten můj.
Každý člověk má v sobě energii a vůli žít. Jen při velmi těžkých situacích a ojedinělých případech toto vše upadá v zapomnění a my jsme bezmocní. Už nemáme tu energii, co kdysi, jakoby nám někdo vytáhl baterky.

Lidé s energií si toho neváží. Chodí do práce, kterou nesnáší a tráví tam více jak deset hodin denně. Pracují a pracují, přijdou domů a dělají věci do práce a jdou spát. Takto spotřebovávají energii.
Jiní lidé ji využívají naplno. Chodí na výlety, přes týden do práce, která je sice nebaví, ale nenechají ze sebe dělat vola, užívají si života. Jsou šťastní.
A pak jsou tu lidé, kteří využívají víc než dost. Jsou to především mladí lidé, kteří jsou přes den ve škole, popř. již v práci, a večer chodí na kalby a do nejrůznějších klubů. Tančí tam a pijou, baví se. A když jim energie dojde, doplní si ji extází, aby mohli pokračovat.
Jenže pak je tu ta poslední skupina. Většinou se týká nemocných lidí. Nemají sílu pokračovat. Ať už v životě nebo běžném dni. Vysiluje je to. I přes to, že mají dostatek energie, necítí se tak, protože na povrch jejich mysli vypluly strasti, problémy, či nemoc, a nějaká energie šla stranou, daleko do tmavého rohu.

Možná se vám zdá, že je můj popis přehnaný, ale věřte mi, znám spoustu takových lidí.
Znám člověka, který všechnu svou energii spotřebuje v práci, kde nemá pomalu ani čas si dojít nakoupit záchod, jen proto, aby v létě o prázdninách mohl jet s námi na tři týdny na tábor.
Znám člověka, který má spoustu energie, a to i tehdy, kdy byste to nejméně očekávali. Chodí do práce, která ho baví, a i přes to, že tahá obrovské klády a řeže motorovou pilou větve stromů, tak přijde domů a jde něco kutit.
Znám člověka, kterému je úplně jedno, jestli má nebo nemá energii. Chodí do školy, večer na diskotéky, v noci nespí. Ptáte se, jak to řeší? Drogami a energy drinky.
A znám i člověka, který byl na tom tak špatně, že to, že má nějakou energii, jej vůbec nezajímalo. Bylo mu to fuk, raději se snažil vyřešit ty problémy, které stejně nevyřešil. Ale už se vzpamatoval, naštěstí, a vyhrabal tu energii z tmavého rohu, kde byla zasypána nekonečnem myšlenek.

Inu, energii má každý svou. Každý si s ní naloží tak, jak chce.
Ani nevím, zda toto téma odpovídá tématu týdne, ale to je fuk. Zamýšlela jsem se, a tak to má být, ne?
 


Sebelítost a další píčoviny

12. února 2018 v 19:28 |  Myšlenky a úvahy
Je mi prázdno.
Tak prázdno, jak mi bylo jenom jednou v životě.
Obvykle totiž vím, že dýchám, i když to necítím. Obvykle totiž vím, že to není řešení. Obvykle mám víru a sílu bojovat.
Nyní ne.
Srdce mi buší, nejraději by vyskočilo z hrudi a utíkalo si po svých. Strach je to jediné, čemu dovolím mě obejmout. Strach, nervozita a stres.
Nechci to znovu zažít.

Kolikrát jsem se ptala, jak pomoci, ale je to těžší, než si myslíte. Musíte přemýšlet nad okolnostmi, kterým budete muset čelit, slzami, které probrečíte, lidmi, které zklamete a celý zbytek života se na ně budete muset dívat, jak se na vás dívají skrze prsty, protože vy jste ten špatný. Musíte se zamyslet nad tím, že i kdybyste si řekli o pomoc, potrvá věčnost, než se to začne řešit. Taky by to museli vědět vaši příbuzní, jenže to není tak snadné, jak se zdá, protože to mám s rodinnými vztahy ještě těžší než s normálními.

Jako skleněná láhev pohozená v rohu opuštěného pokoje, rozbitá a nenáviděná, tak se cítím. Lidé, kteří tu projdou, pokud sem vůbec někdo chodí, tak říkají: "Oh, to je ale ošklivá láhev! Podívej, jak je špinavá! Nesahejte na ni, pořežete se!".

Faktem je, že tu poslední větu před čárkou nejsem schopna udělat. Nejspíše si navléknu křídla a poletím. Anebo si zahraji na Sněhurku, vždycky jsem chtěla být princeznou.

Říkáte si, že jsem blbá, že takhle přemýšlím. Myslete si co chcete. Ráda bych vám to vysvětlila, ale vysvětlovat neumím a stejně byste to nepochopili...

Celý život jsem se snažila být tou lepší, tou hodnější, poslušnější, oblíbenější, krásnější, snažila jsem se být dobrou dcerou.
Opak.
Pokud věřím v reinkarnaci, řekla bych, že jsem musela být v minulosti​ někým hodně špatným, že takhle trpím. Někým, koho celý svět nenáviděl. Někým, kdo všem nehorázně ublížil...
Ale pokud bych věřila v reinkarnaci, musela bych taky přijmout fakt, že se znovu narodím na tento svět. A budu tu do té doby, než si neuvědomím své špatné činy a neodpracuji to dobrými skutky.
Proto se snažím v reinkarnaci nevěřit. Jsem srab, pako, které nikdy nikomu nevěřilo, slaboch, který by nezvládl těm problémům čelit i nadále.

Možná, že jsem byla příliš slepá k celému světu. Možná, že je více barevný, než si myslíme. Ale to je jen větší důvod to udělat.
Jak jsem mohla být tak hloupá a neotevřít oči?

Prosím, nenadávejte mi. Už spousta lidí to udělala, já se snažila bránit, ale neuspěla jsem. Tak alespoň jednou za život mi dejte tu možnost.

Buď anděl, nebo Sněhurka. Nic víc.
Tak se zítra dívejte na Novu. Třeba tam budu.

Láska?

11. února 2018 v 21:49 |  Myšlenky a úvahy
Ptám se, zda je mi někdy vůbec souzeno cítit něco, jako lásku,
o které všichni tak vroucně mluví a já pořád nechápu, kde se ta mrcha bere...

Lásku? Tu u mě nehledejte.
Ne že bych nechtěla někoho milovat, právě naopak. Jenže je tu onen háček... neumím to.

Každý měl jako malý nějaké lásky. Ve školce, v první třídě... Jo, i já jednu měla. Zřejmě první a poslední. Ve školce. Byla jsem malá, ani nevěděla, co cítím, už si na to ani nepamatuji. A pokud mezi námi nebyla láska, tak by se náš vztah dal definovat (teď již ve vyspělejším pojmu) jako kamarádi s výhodami, i když tenkrát mi ty výhody byly někde a já nad nimi ohrnovala nos.

Už od malička znám jednoho kluka. Je moc fajn, je milý, vtipný... Mám ho ráda. Miluji jej. Jenže... nikdy jsem mu to nedokázala říct... neumím to...
Vždycky jsme si hráli spolu, na ostatní jsme kašlali a když jsme vyrostli, tak jsme spolu chodili na procházky, do města, psali jsme si... A já vždycky věděla, že pokud je někdo, koho jsem kdy milovala, pak je to on.
Doteď jej miluji, jenže je tu jeden háček... nikdy nemůžeme být spolu.
Už odmala miloval hookej. Chodila jsem na zápasy a fandila mu. A před rokem dostal nabídku od Švýcarského klubu. Přijal ji, a tak odcestoval.
Celé dny jsem probrečela, že je pryč. Celé dny jsem si vyčítala, jak moc jsem byla hloupá a neřekla mu to.
Už více jak půl roku jsem jej neviděla, ale stále k němu cítím to, co vždy.

Vždy, když se našel někdo, komu bych se líbila, odmítla jsem jej. Ne, že bych ho nechtěla, že by se mi nelíbil, ale ze strachu. Bojím se, aniž bych věděla čeho. Ten strach je tak silný, že nejsem schopna jemu čelit.
A když se našel někdo, kdo by se líbil mě, tak byl buď obsazený, anebo mě odmítl.

Dnešní holky už pomalu ve třinácti letech šu*aly a měly nejméně deset kluků... Já ne.
Je mi sedmnáct a za celý svůj život jsem měla jen jednoho kluka - ve školce. Neříkám, že mi to vadí, jen... mi je to líto a zároveň mám radost. Dá se to takhle definovat?

No, to je jedno, stejně, kdo by chtěl holku, jako jsem já...

Zápach alkoholu

11. února 2018 v 18:42 |  Záblesky minulosti
Pamatuji si to, jako by to bylo včera. Jenže to je ten problém.
Pamatuji si to.

Byla jsem v první třídě, když se to začalo dít. Nic hezkého to nebylo, to vám povím, a nikomu bych to nikdy nepřála. Můj brácha byl malí pískle, o několik let mladší, než já. Sice už chodil, ale místo "auto" říkal pořád "tauto".
Byli jsme s mamkou doma a byl už večer. Nepamatuji si jen, zda bylo léto, nebo zima, ale spíš bych řekla, že léto.
Dívali jsme se na televizi a smáli se kresleným pohádkám.
K večeři jsme měli párky, které mám moc ráda.
Pak se ozval zvonek.
Někdo zvonil na dveře. S bráchou jsme ztichli a máma šla otevřít. Byl to on. Zase.
Motavým krokem přišel k nám a začal křičet. Na mámu. Křičel něco o tom, že je přelétavá kurva. Nevěděla jsem, co to znamená, a tak jsem to nějak blíže nerozebírala, popadla bráchu do náruče a odnesla jej do prvního patra domu, kde jsme měli pokojíček.
Poslouchala jsem, co se dole děje, ale příliš jsem se bála tam jít.
Křičel, že je to mrcha, piča a podobně, ale to jsem nevnímala. Mnohem více mě do uší pronikal mámin křik, volání o pomoc a prosby, aby toho už nechal. Plakala a já jsem nesnášela, když plakala. Jenže do breku se dal i bráška a já, protože jsem se bála, šla jsem raději utišit bráchu. Podala jsem mu jeho oblíbeného plyšáka, zeleného dráčka, a hrála si s ním. Po chvíli brácha utichl, ale dole to bylo horší a horší.
Slyšela jsem rány. Někdy i hlasité "au". Nebylo to příjemné.
Pořád po sobě křičely ošklivá slova, která mi máma zakazovala říkat, protože byla sprostá.
A pak někdy utichi, práskly dveře a máma s pláčem přišla za námi. Objala nás.

To byl jeden ze zážitků.

Jiný byl, ten si pamatuji naprosto přesně, kdy jsem přijela o Vánocích od taťky zpět domů. Byla už tma, když jsme parkovali před našim barákem.
Od Ježíška jsem dostala nové lyže, měla jsem z nich hroznou radost a když jsem přišla do obýváku, hned jsem je běžela ukázat mému nevlastnímu otci.
Byl zase opilý.
"Jdi doprdele!" zakřičel na mě, aniž by se na ty lyže podíval. Bolelo to. Máma se mě zastávala, jenže to vyústilo v další hádku a bitku, brácha se rozbrečel a já ho zase šla uklidnit.

Jiný byl v létě, máma jela někam na pracovní pohovor, a když se vrátila, byl opět už večer. Její manžel po ní začal křičet, že je to děvka, kde se courá a proč není hotová večeře. Zase ji zbil. Já jsem s bráchou seděla na schodech, báli jsme se, a jen jsme pozorovali, jak ji mlátí. Nic jsem neudělala.
Když bylo po všem, vzal si klíče od domu a odešel do hospody. Máma nám řekla, že si máme sbalit nějaké věci, a tak jsem popadla batůžek a do něj dala všechny bráškovi hračky, které měl. Do druhého batohu jsem dala nějaké oblečení, zbylé tam přihodila mamka.
Chvíli nás nechala sami doma, ale pak se zase vrátila a oblékla nás. Domluvila se se sousedem, že nás odveze za babičkou na druhý konec Republiky do penzionu, kde pracovala.
Soused byl moc hodný a pustil nám vzadu v autě na sedačce (v malé televizi) pohádku, protože jsme jeli dlouho.
Přijeli jsme tam až někdy kolem druhé hodiny ráno, ubytovali se a šli unaveně spát. Mamka si ještě povídala s babičkou, ale my s bráchou chrněli jako zabití.
O týden později mámin manžel přijel, slíbil, že už to nikdy neudělá, máma mu věřila, a tak jsme jeli zpátky.
Naivní je věřit někomu takovému.

Třída

11. února 2018 v 16:05 |  Záblesky minulosti
Je mi mizerně.
Chce se mi brečet, ale i smát.
Poslední rok už to bylo jen samé ticho.
Nikdo nic neříkal. Všichni mlčeli.
Každý se změnil, začal být sám sebou.
Ale dříve to tak nebylo.

Běhali jsme po hřišti a ptali se "Zahraješ si s námi vybišu?".
Děsili se psích stop v lese, že tam je vlk.
Pomlouvali zvláštní lidi.
A mávali z oken na řidiče.

A také jsme všichni sedali u jednoho stolu.
Učitelé se na nás usmívali a říkali, jaká jsme bezvadná třída.
Měli z nás radost.

Už to nebylo takové to "Jdeme ven".
Už to nebylo "Ahoj, jak se máš?".
Nebylo to nic z toho.
Všichni mlčeli.
Všichni si naráz byli cizí.

A z nejoblibenějšího kluka ze třídy se stal terč.
A z nejhorší holky hvězda.
A všichni se rozutekli, jako padající hvězdy.
Našli si lidi, se kterými jim bylo dobře.

A už jsme nebyli ta super třída u jendnoho stolu.
Sěděli jsme po skupinkách rozmístěných na osmi stolech.
Neptali jsme se na "vybišu".
Ani nemávali na řidiče.

A já se snažila pomoci tomu chlapci z kterého se stal terč.
A sama na to doplatila.
Naštvala jsem se a brečela.
A napsala, že mi na nich nezáleží.

Jako váza padá k zemi a ak se tříští, i tak se roztříštila naše třída.
Už nebyl terč jenom ten chlapec.
Ale i já.
A na konci všeho jsme se nerozloučili.
Nikdo mi neřekl "ahoj".
Všichni mlčeli a byli cizí.

A pokud ta skvělá třída ještě existuje.
Pokud je ta skvělá třída ještě naživu.
Chci vzkázat, že i přes to vše, co jste mi udělali.
Přes to vše, co jsem udělala vám.
Přes to vše jste byli mou nejlepší třídou.
Přes to vše jsem vás měla ráda.

- Random sračka z mý hlavy, protože jsem objevila naši společnou fotografii (FUCK)

11. 2. 2018

11. února 2018 v 15:41 |  Něco jako deník
Je super být celé prázniny zavření doma.
Fakt. Věřte mi.

Inu dneska jsem usnula až kolem druhé hodiny ráno, vstávala jsem v deset, což bylo super.
Už mě štve ten můj spánek.
Já vlastně ani nevím, proč tak špatně spím.
Zítra je pondělí.
PONDĚLÍ.
Bože, zase mám sevřený žaudek.
Zase nebudu celý týden z nervozity skoro vůbec jíst.
Ano, jsem pesimista, ale tohle by nešlo vzít ani optimisticky,
protože už to vím dopředu.
Píšeme nespočet testů (jak jinak, že),
což mi nepomůže ve zlepšení mého stavu.
Fuck it.
Ani nevím, jak na tom budu s časem,
tudíž nevím, jak moc budu psát sem na blog.
Super. Už se těším.

Aneb takový to, když nevíte, co psát...
... a máte hlad.

Máme doma škubánka!

10. února 2018 v 13:28 |  Záblesky minulosti
Máme doma šubánka, ale já jsem nikdy škubánky neměla v lásce, kromě tohoto.
Je natolik úžasný, že jsem si jej zamilovala.
Jmenuje se Kira a je to náš pes.

Byli jsme s bráchou sami doma a dívali se na televizi, když se naše tří letá fenečka přiřítila jako torpédo z předsíně, narazila do sedačky a utíkala do pelíšku. Začali jsme se s bráchou smát, protože to vypadalo moc vtipně, ale ne na dlouho.
V pelíšku se začala třepat. Podobně, jako když se pejskům zdá nějaký sen a oni si myslí, že utíkají, jenže toto bylo daleko horší, jakoby sprintovala. Srdce mi strachy bušelo a já utíkala k ní. Oči měla vytřeštěné, u huby pěnu a prapodivně dýchala, jakoby se dusila. Mluvila jsem k ní, utěšovala jí, že to bude v pořádku, ale nic, třepala se dál. Nevěděli jsme, co máme dělat.
Problém je, že u nás není moc dobrý signál, a tak jsme nemohli nikoho zavolat, což nás moc neuklidňovalo, spíš uvádělo do strachu ještě víc.
Po několika sekundách se Kiruška rychle zvedla, jakoby nic, zkroucená odběhla daleko od nás a vyděšeně se k nám dívala. Pěna, nebo spíš sliny u huby jí stékaly, jako by měla vzteklinu, či něco jí podobné.
Vrčela. Báli jsme se, ale mluvili na ní dál. Zanedlouho vrčet přestala, vystřídalo to kňučení a vrtění ocáskem. Šla pomalým krokem k nám. Natáhla jsem ruku, abych jí pohladila, ale ona ucukla strachy, nevěřícně si mě očichala, a až poté se za mnou přišla pomazlit. Utřela jsem jí sliny, dala čistou vodu a pořád jí hladila, aby se nebála, a opakovala, že všechno bude v pohodě.

Byl to záchvat. Epileptický záchvat. Opakoval se ještě další týden, pak za měsíc a další týden. Koupily jsme jí nějaké kapky, které by jej měli zastavit, ale vůbec nepomáhají, i když si babička naivně myslí, že jo.
Nikdy nevíme, kdy bude mít další záchvat. Nejhorší na tom je, že pokud ten záchvat bude silný, může se stát, že se z něj už neprobudí.
Ale i přes to, se snažíme myslet pozitivně. Kiruška si zvykne a pochopí, že se jí to občas stane, ale už nebude tak vyděšená, jako prvně.

A to je ten náš malý škubánek.

Já a má fóbie

9. února 2018 v 23:52 |  Úvod a o mně
Někdo má fóbii z pavouků, jiný z hadů, někdo z lidí... a já z doktorů.
Nemohla jsem mít třeba fóbii z roušek, nebo jen injekčních stříkaček, ne. Já musela zrovna z doktorů.
Začalo to, když jsem byla malá, tenkrát jsem poprvé omdlela.
Šla jsem k zubaři. (právě mi při tomto vyslovení naskočila husí kůže)
Byla jsem nervózní, bylo mi asi sedm. Zpoza dvou nejpřednějších spodních zubů mi rostly ty další, jenže ty mléčné ne a ne vypadnout. A tak zubařka řekla, že mi je vytrhne.
"Bude to jen taková včelička" je ta nejhorší věta, kterou mě může s medicínou vystudovaný člověk uklidňovat jak chce, ale stejně to na mě nebude působit.
Vzala ty kleště, co se tak moc leskly ve slunečním světla, napatlala mi dáseň nějakou jahodovou mastí (byla moc dobrá) a uchopila ty dva zuby zároveň.
Jo. Ona mi ty dva zuby prostě vytrhla dohromady, abych netrpěla, samozřejmě, že.
No, tak jsem si vykloktala a takový ty děsný chujoviny, co se dělají po vytrhnutí zubu.
Zvláštní bylo, že mě to nebolelo. Byl to divný pocit. Jako že vám něco chybí.
Mamka ještě něco se zubařkou řešila a pamatuji si, že jsem přišla k mamce s otázkou, kdy už půjdeme, načež mi mamka odpověděla, že ještě tady něco dořeší.
Pak si nic nepamatuji.
A pak zase jo. Probudila jsem se na lehátku, načež se nademnou všichni skláněli se slovy "už se probouzí". Omdlela jsem. Od této chvíle má fóbie začala.

Od tohoto zážitku nastala dlouhá řada problémů. U doktorů jsem chytala hysteráky, nedej bože, aby do mě chtěli něco píchat, to mě vždy držely tři sestřičky a doktor/ka mě vrážela jehlu do ramene. Poté se mi vždy udělaly mžitky před očima a několikrát jsem i omdlela.
Jenže to se od dětí očekává, ale co skoro sedmnáctiletá holka?
Když mě bolí v krku, mám škaredý kašel, nebo něco jiného, narvu se práškama, abych za nimi nemusela jít. A když už je fakt zle, tak se na to týden dopředu psychicky připravuji, co řeknu, kam si stoupnu, jaké budu mít výmluvy, kdyby šlo do tuhého.
A onen osudný den je mi od rána blbě víc, než s čím tam jdu a jsem nervózní.

To mě takhle v říjnu odebíraly krev. Řekla jsem, že to není nutné, že jsem zajisté zdravá a nemusejí mi ji brát. Sestřička furt ne, že je to nutné, atd... Zrychlil se mi dech, začala jsem se klepat. No, tak tam pak teda tu jehlu zarazila, mě se zamotala hlava, řekla, že už to je dobrý, já se zvedla a bum. Nic si nepamatuji.
O deset minut později jsem se vzbudila na lehátku, máma mi přinesla coca-colu a jeli jsme domů.

U normálních doktorů je to horší. Tam chodím tak dvakrát, třikrát do roka (klep, klep, klep). U zubařů pohoda, tam jsem nebyla už skoro deset let a ani tam jít nehodlám. Brrrrr.

Kam dál